Hogreta

Nemyslím si, že jsem se někdy setkala s "opovržením". To vůbec ne. Ano, setkala jsem se s tím, že někdo s naším vztahem nesouhlasil, ale ne proto, že by mnou, jako běloškou, někdo opovrhoval. Pokud si dobře pamatuju, tak před nějakými sedmi osmi lety, když se jeden strejda od přítele dozvěděl, že má českou holku, tak mu oznámil, že jestli si ji vezme, tak ho vydědí :-D. Nicméně od té doby uplynulo mnoho času. Samozřejmě, že ze začátku se o nás dost asi mezi Vietnamci mluvilo. Spousta Vietnamců také nesouhlasí s tím, když jejich děti chodí s někým jiným, než s Vietnamcem, ale moje zkušenost je taková, že když tomu člověk dá dostatek času, tak ono se to celé tak nějak utřepe. Teď už mě všichni znají, nikoho už to moc nepřekvapuje. Myslím, že v okolí dvaceti kilometrů není jediný Vietnamec, který by o mě někdy alespoň neslyšel :-D. S žádnými negativními projevy ze strany Vietnamců se nyní už nesetkávám, naopak, mnozí se ke mně radostně hlásí, chtějí si se mnou povídat, ptají se mě třeba na vietnamštinu a tak. Můžu říct, že jsou ke mně fakt přátelští (I když naopak věřím tomu, že mnozí se tak jen tváří, ale pak mě někde za zády pomlouvají, to už je věc druhá :-D. Ale tomu bych se asi nevyhla, ani kdybych byla Vietnamka:-D)

View more

Rodina partnera Vánoce neslaví, i když je pravda, že v posledních letech si ten den udělají třeba aspoň slavnostnější jídlo, někdy dokonce i kapra.Stromeček nemají a dárky většinou neřeší, myslím, že jsem jediná, komu přítel kupuje na Vánoce dárek. Já budu trávit Štědrý večer se svou rodinou. Ale ráno jedu k rodině partnera a budu jeho mamce pomáhat s vařením vietnamských smažených jarních závitek "nem rán", což je takové slavnostnější jídlo, které mamka přítele většinou o Vánocích dělá snad pro půlku Ostravy, takže ji budu už od sedmi od rána pomáhat. A odpoledne pak už jedu domů k našim. Takže se dá říct, že budu mít Vánoce takové napůl vietnamské a napůl české, jako každý rok. A asi budeme jedna z mála českých rodin, které o Štědrém dnu porušuje půst tím, že jako předkrm jí vietnamské závitky :-D.

---

Co to znamená "hodně času"? :) Přítel u nás minimálně tak jednou týdně přespává, ale asi se nedá říct, že s našima tráví hodně času, většinou si čas trávíme po svém sami a moji rodiče nám do něj moc nezasahují. Třeba si s našima dáme trochu vína, přítel jim poví, co je nového, ale to je tak všechno. Spíš mám pocit, že já v poslední době trávím s jeho rodiči hodně času. Včera jsem u nich byla i na oběd i na večeři, zítra tam jdu dělat ty závitky... Minulý týden jsem tam na večeři byla snad taky dvakrát týdně...

---

Když vaříme, tak jak kdy. Někdy po evropsku, někdy po asijsku. Česká jídla moc neděláme, ale evropská ano. Přítel moc dobře vaří, takže to je většinou na něm.

View more

Ahoj, já asi první tři roky vztahu s přítelem trpěla paranoidní představou, že kdyby nás s přítelem byť jenom zahlédl nějaký Vietnamec na ulici a dozvěděla by se to přítelova maminka, tak že by mi urvala hlavu :-D.

---

Ale teď vážně - vím, že to určitě vůbec nemáš jednoduché, umím si to představit. Myslím, že já jsem se s tím vyrovnávala o něco lépe proto, že když jsme s přítelem spolu začínali, tak mi bylo čerstvých šestnáct let - a v tomhle věku člověk moc dopředu nepřemýšlí, netrápila jsem se tím, jestli "to má cenu" a "jestli mě jednou přijmou", protože třeba svatba, rodina, děti i výlet do Vietnamu byla naprosto vzdálená představa. Takže abych byla upřímná, tak jsem nad tím jako "nemá to cenu" nikdy nepřemýšlela, přítele jsem moc milovala (a pořád miluju) a byla jsem připravena čelit kvůli tomu všem překážkám. A nekoukala jsem tak hrozně dopředu, byla jsem ráda, že jsme spolu a tím, co bude, jsem se zase tolik nezabývala.

---

Naštěstí se moje nejhorší představy nepotvrdily. Po pár letech, co jsme s přítelem tvrdili, že jsme jen kamarádi, to jeho mamince asi začalo pomalu docházet, že to bude vážnější a že tedy jen kamarádi nebudeme. Nikdy jsem nebyla nějak oficiálně představena. Ale já jsem se nijak nevnucovala, vždycky, když jsem ji potkala, jsem byla slušná a milá - víc jsem dělat nemohla. Šlo to pomalu, ale šlo to. Takže asi po čtyřech letech se rodina přítele začala pomalu srovnávat s tím, že přítel chodí s Češkou. Zlom nastal, když jsme spolu byli pět let a přítel chtěl se mnou jet do Vietnamu. Nakonec jsme nejeli jen my dva, ale i maminka přítele, strejda, teta, sestřenice, bratranec,... No, a tam jsme se konečně všichni lépe poznali - a maminka přítele mě poznala a přijala. Já se ve Vietnamu chovala slušně i k jeho prarodičům, snažila jsem se pomáhat, s čím jen šlo, učila jsem se vietnamsky... Takže teď si troufám tvrdit, že po osmi letech mě má rodina partnera i ráda, chodím k různým strýčkům a tetičkám na večeře, chodím na vietnamské oslavy,... Ale rozhodně tohle všechno nebylo hned. Museli jsme dát Vietnamcům "trochu" času. Samozřejmě, že ze začátku kolovaly všelijaké pomluvy a tak. Ale už se na to dávno zapomnělo, vždyť už je to několik let. Buď trpělivá. Věřím, že pokud se máte rádi, tak kvůli tomu, že vám to teď Vietnamci kolem a rodina nepřejí, váš vztah nekrachne - a byla by škoda ho nechat krachnout. A jak spolu budete dlouho, všechny to časem přestane bavit řešit, tvoje rodina už to taky řešit tolik nebude a prostě si zvyknou. Myslím si, že pokud se tvůj přítel k tobě bude chovat hezky a dokáže jim, že je to hodný a chytrý kluk, tak i když s tím nebudou úplně souhlasit, tak si přinejmenším zvyknou. A to považuju za výhru :). Nevěš hlavu. Ono to nějak dopadne a spoustu věcí vyřeší jen čas. Držím palečky!!!

View more