Hogreta

Ahoj:).

---

1. S rodinou přítele v ČR mluvím vietnamsko-česko-rukama-nohama. Jakože snažím se vietnamsky, většinou je to docela prča. Rozhodně to jako urážku neberou, naopak, když se mi něco nepovede a místo zamýšleného slova řeknu něco jiného (třeba fakt sporostého), tak se tím dobře baví :-D. Ale ne, samozřejmě že chápou, že je to pro mě strašně těžké. A oceňují jakoukoli snahu. Rodiče partnera mluví česky v jednoduchých větách, slova neskloňují/nečasují, mají silný vientamský přízvuk, nicméně mám pocit, že slovní zásobu má maminka přítele docela dobrou, téměř ke každému tématu si dokážeme něco říct. Stačí to k tomu, abychom se nějak domluvily. Když se snaží mi vysvětlit něco složitějšího (třeba teď se mi snažila vysvětlit, jak strážci rodinného krbu cestují na nebe dát zprávu Nefritovému císaři), tak je pravda, že to už docela vázne a potřebujeme překladatele. Ale jinak skládá slova za sebe a tím se dostatečně dorozumíme. Učí se česky tím, že tady žijí a třeba tím, že mluví se zákazníky nebo se mnou, ale že by chodili do nějakých kurzů nebo tak, to ne. Podle mě na to vůbec nemají čas a to, jakým způsobem se domluví, bohatě stačí. Co chtějí, jsou schopni si vyřídit, jsou si schopni nakoupit, jsou schopni se někoho na něco zeptat. Myslím, že to pro ně stačí, nějak více se s Čechy stejně nepotkávají a vlastně žijí tak nějak ve své komunitě. Zrovna dneska mi maminka přítele řekla doslova "Ja út sta-ra, ja út ne-jde u-cít", takže asi tak.

---

2. Oni ve Vietnamu připravují dva "druhy" čaje - jeden je ze sušených lístků, tak jako ho připravujeme my, a druhý z čerstvých (ty tady asi neseženeš, nevím, jestli se dá čaj pěstovat na zahrádce :-D). Asi ti k tomu moc nedokážu říct, prostě zalijí čaj horkou (ne vařicí) vodou - a pak to mají v termosce. Vím, že pokud chtějí více hořký čaj, někdy do čaje přidávají ještě takové malé podlouhlé sušené smotečky jiného čaje, který je strašně hořký. Ale takové věci podle mě řeší hlavně ve Vietnamu. Víš jak často připravují čaj Vietnamci tady v ČR? Prostě zalijí pytlík :-D.

---

3. No, vlastně docela těžce :-D.

View more

Já se s přítelovými rodiči občas setkávala už tak po měsíci chození, ale protože vím, jak to u nich chodí, vždycky jsme tvrdili a tvářili se, že jsme jen spolužáci, jen kamarádi. Já mu třeba občas donesla sešit, občas jsme se spolu "učili" :-D. Nikdy jsme vlastně oficiálně neuznali, že spolu chodíme. Když jsem je viděla, tak jsme se vždy jen pozdravili nebo tak. Ale myslím, že tak po třech letech chození (kolik je to měsíců - asi 36?) rodičům partnera začalo pomalu docházet, že to asi nebude jen kamarádství. Po čtyřech letech mě pomalu začali přijímat a po pěti letech jsem s přítelem, jeho mamkou, strejdou, tetou, sestřenicí a bratrancem jela do Vietnamu za jeho rozsáhlejší rodinou. A tam myslím, že mě mamka (a celkově rodina) přítele teprve opravdu přijala, smířila se s tím, že jsem Češka a začala mě mít ráda. Myslím, že jsme se tam docela sblížily. Ono se to tady bere celkově trošku jinak. Když jsem byla ve Vietnamu, tak s přítelem jsem byla přes pět let, bylo mi skoro 22 let a přesto by bylo nemyslitelné, abych s ním třeba spala v jednom pokoji - takže jsem spala s jeho mamkou na manželské posteli a občas jsme si večer povídaly (vzhledem k jazykovým možnostem a schopnostem jsme se spíš snažily si povídat).

---

Takže se dá říct, že jeho rodiče se s tím začali smiřovat asi tak po 3-4 letech chození. Moji rodiče toho času nepotřebovali tolik, smířili se s naším vztahem rychleji, nicméně si myslím, že v tom, že je asiat, problém nebyl nikdy. Spíš v tom, že jsme byli hodně mladí (16 let, když jsme spolu začali) a tak náš vztah spíš brali jako takovou dětskou lásku, která časem třeba přejde. No, a ona nepřešla :-D. Nicméně si myslím, že si zvykli a přítele mají rádi. Nikdy jsem od svých rodičů neslyšela jedinou poznámku na to, že je Vietnamec, to fakt ne. Od začátku ho brali jako jiného šestnáctiletého kluka. Možná do toho jen trošku zasahovaly obavy, že to budeme mít možná o něco těžší než jiné páry.

---

V současné době si myslím, že rodiče na obou stranách se s tím nejen vyrovnali, ale že jsou spokojení a nemají problém. Já k rodině partnera chodím na večeře nebo na obědy tak 2x-4x týdně (a pomáhám mamce přítele s vařením), přítel zase tak 1x-2x týdně spí u nás doma. Troufám si tvrdit, že v současné době mě má mamka přítele dokonce ráda a já mám ráda ji. A co se týče vztahu mých rodičů a přítele, bude to asi podobné :).

View more

Nemám na svém blogu dostatek "faktů"? :-D

---

Jakože upřímně, fakt nevím, co tady mám napsat, na nějaké vymýšlení nějakých "zajímavostí" o mně asi nemám fantazii. Můžu ti říct takové obecné věci, napíšu to ve větách.

---

Třeba že mi je 24 let, studuju informatiku a výpočetní techniku, jsem ve čtvrtém ročníku (mám tedy Bc. a pokud to půjde dobře, příští rok by mohlo přijít Ing.). Když zrovna nemám školu, tak chodím do práce do počítačové firmy, kde pracuju jako software (java) developer, tedy vývojář, programátor. Ale protože studuji a beru to jako prioritu, tak v práci mám jen smlouvu o pracovní činnosti, tedy je to vlastně placená stáž, kde bývám max. 20 hodin týdně.

---

Co se týče volného času, tak mám spoustu koníčků - hrála jsem asi 16let na všechny možné druhy zobcových fléten, teď hraji asi 5 let na housle a 2 roky na violu (na flétny mám ZUŠku dochozenou, na violu i housle se učím také na ZUŠce). Kdysi jsem hrála asi deset let basketbal, nicméně jsem s tím už skončila, protože jsem to upřímně už nezvládala (tréninky 4x týdně + 2x týdně zápasy + před důležitými zápasy jsem měla tréninky i doufázově - tedy ještě před školou v šest či sedm ráno). Pak jsem začala chodit na střední školu (matematické gymnzium) a s basketem jsem skončila. Teď tancuji orientální tance (už asi pátým rokem) a také učím tančit orientální tance holky od 5ti do 13ti let. Další mojí vášní je vietnamština, kterou se učím společně s malými dětmi a lekce míváme každou sobotu. Mojí velkou motivací je dorozumět se s rodinou partnera. Dále se zajímám o východní náboženství a také moc ráda cestuju. Bohužel na tom nejsem s angličtinou tak dobře, jak bych si přála - maturovala jsem z ruštiny, sice za jedna, ale už je to také pár let a už se mi toho z hlavy dost vytratilo. Anglicky se snažím, navíc v práci jsem nucena ji používat (minimálně ji každý den slyším a třeba píšu emaily a tak), jenomže momentálně se mi to dost plantá s vietnamštinou (což je docela paradox, protože je naprosto odlišná).

---

Mám tři sestry a jednoho bráchu. Dvě sestry jsou starší a už mají své rodiny (mám tedy 3 synovce a 1 neteř), mladší ségra žije se svojí mamkou (máme společného tátu) a brácha je mladší a žije se mnou, mamkou a mým otčímem - jeho taťkou.

---

Pak mě ještě napadá, že mám moc ráda zvířata a odmalička jsem z naší domácnosti dělala zvěřinec. Ať už jsem chovala křečky, strašilky, pakobylky, rybičky, slunéčka sedmitečné, ruměnice pospolné, myši, potkany,... Teď mám doma suchozemskou želvu Brigitu, která byla Brigita asi prvních tak 7-10 let, pak jednou vytáhla penis a od té doby je to Brigit. A také mám kočičku Piky. A protože je to venkovní kočka, která má pelíšek v garáži a do domu chodí jen občas, tak mám každoročně v létě nějaké zachráněné zvíře, které odeberu své kočce :-D. Takže u nás měla dočastný příbytek různá mláďata ptáčků (sýkorky, vrabci, ...) a jednou jsme tu měli i ježečka. A jednou jsme měli doma i zajíčka. Vlastně není jediné zvíře, kterého bych se bála nebo se ho štítila... Stačí tak?:-D

View more

Kde, to je mi asi tak nějak jedno. Asi v nějaké obřadní síni, tohle já fakt vůbec neřeším.

---

Kdyby mě přítel teď požádal o ruku, samozřejmě bych "ano" řekla. Nicméně přítel (snad) ví, že neuznávám takové to "zasnoubení se na několik let". Dobu zasnoubení beru jako čas příprav na svatbu. Lidi se zasnoubí, začnou plánovat, vyberou termín a nejpozději do roka se vezmou. A vzhledem k tomu, že ještě musím dostudovat (a nechci měnit do té doby příjmení), tak nejbližší možné datum je až rok 2017. A vzhledem k tomu, že v létě 2017 chceme jet ještě do Vietnamu, tak je praktičtější jet ještě na své rodné příjmení a na své stávající doklady. A vzhledem k tomu, nám datum určují mimo jiné i nějaké vietnamské pověry či co, tak možná až začátek roku 2018. Lunárního roku, abychom si rozuměli. Takže tak :-D. Takže se ještě všechno uvidí, je to všechno ještě daleko - myslím, že je zbytečné to teď řešit. S přítelem na toto téma občas mluvíme (a díváme se na to docela prakticky) a tak si fakt nemyslím, že by ho napadlo se mě teď na takovou věc zeptat.

View more

Moje představa byla vždy taková, že to bude malinká svatba o pár lidech (rodičích a svědcích), žádné velké "haló" a hlavně žádné kýčovité věci a tradice. Asi po vzoru sester, které se obě vdaly jen za přítomnosti mamky a svědků. Nikdy jsem nechtěla "okázalou tradiční českou svatbu". Na nějaké zásadní dodržování zvyků já fakt nejsem a tím pádem pro mě velikost svatby nebyla důležitá, vždycky jsem to brala tak, že to je především niterní záležitost těch dvou. A hlavně nejsem zrovna typ člověka, který by rád něco organizoval. To to raději nechám na jiných.

---

Poté, co jsem se seznámila s přítelem, jsem pochopila, že děsivá představa tradiční české svatby naštěstí padá. Z druhé strany ale vím, že padá i představa svatby o pár lidech. Ale už jsem si na představu, že budeme mít na svatbě klidně i pár set lidí (které asi ani já a ani partner nebudeme znát), zvykla. A vlastně by mi bylo i docela líto, kdyby to bylo nakonec jinak. Mám takové neblahé tušení, že má "skorotchyně" už má dobře rozmyšlený (a né-li i sepsaný) seznam hostů :-D. Ale ne, dělám si legraci. Nicméně je fakt, že naše svatba bude asi mazec. Takový střet kultur, hodnot. Vlastně se na to těším :-D. Rozhodně to bude originální. A já jsem spokojená, protože si myslím, že ode mě nikdo žádnou organizaci nečeká a že se o všechnu organizaci postará rodina partnera, především jeho maminka. Takže jo, takhle si představuji svou svatbu. Budou na ní stovky nejrůznějších lidí, všichni mi budou gratulovat, já budu prostě krásná a úžasná a dokonalá, budu mít vedle sebe toho nejúžasnějšího muže a nebudu mít na starost žádnou organizaci :-D. Splněný sen :-D.

View more