Hogreta

Já studovala matematický gyml, kde jsme se už asi od druháku učili programovat. Z IVT jsem i maturovala, takže když jsem nastupovala na výšku, uměla jsem základy algoritmizace (práce s cykly a poli, třídění - insert sort, bubble sort, select sort, ...), jazyk Pascal, základy jazyka C a základy objektového programování (programovali jsme v Turbo Pascalu - Delphi). Takže upřímně jsem asi rok zvládala dost s přehledem, bylo to pro mě spíš opakování z gymplu :-D. Ale každopádně jsme tam všechno opakovali, takže i lidi, kteří to nikdy neviděli, se to - když měli snahu - bez problémů naučili. V tom problém není, spíš bývá problém v tom, když jde člověk na takovou školu a neví, co od toho čekat - jde tam s "jo, baví mě hrát hry, brouzdat po netu a zvládám udělat tabulku v Excelu, tak půjdu na IT". Takový člověk se pak dost diví, že je to úplně o něčem jiném. Ale říkám, i lidé, kteří programovat neuměli a chtěli se to naučit, tak se to naučili, nebyl problém jít na naši školu bez znalosti programování :-)

View more

Tak podle mě je svatba docela důležitý životní krok, takže to vždycky musí být tak trochu iniciativa obou dvou :). U nás to tak nějak vyplynulo ze situace, oba jsme věděli, že se chceme vzít, přece jen letos budeme slavit desetileté výročí. Už asi před pěti lety jsme si řekli, že se vezmeme, až dostudujeme, a protože dostuduju tento rok, tak se už dejme tomu tak půl roku o svatbě bavíme a řešíme to. Taky proto, že ještě před svatbou jedeme do Vietnamu, takže tohle jsou věci, které nejde naplánovat BUM z minuty na minutu, musíme zařídit spoustu věcí. V době, kdy jsem psala ten článek, jsme s přítelem řešili velikost mého prstu a typy prstýnků - článek jsem pak dala asi na dva měsíce k ledu a vydala jsem ho teprve nedávno. Takže se asi nedá říct, že bych přítele "popíchla článkem", protože o svatbě mluvíme už roky a intenzivně asi půl roku, což je mnohem dříve, než nějaký článek vznikl :-D.

View more

S přítelem už jsem nějakou dobu, takže za tu dobu už jsme samozřejmě měli i krize, kdy jsme si, že se na to vyprdnem, říkali asi oba. Ale vždycky to trvalo maximálně jeden den a nikdy to nebylo kvůli okolí.

---

Ne, nikdy jsem si neříkala, že se na to vyprdnu kvůli tomu, že s tím nesouhlasí okolí. Právě naopak, myslím, že právě nesouhlas rodiny a okolí nás vždycky stmelil dohromady, měli jsme takový pocit, že jsme my dva proti všem. Nevzdala bych se někoho, koho miluju, kvůli okolí. Myslím, že tomu dost pomohl i přítel - postavil se za mě a já vždycky cítila, že za mnou stojí a že by se za mě bil. Jeho rodina a známí velmi brzo pochopili, že buď mě přijmou a nebo ho ztratí.

---

Když jsme s přítelem začínali, asi jsme se tím, že nás okolí a jeho rodina neuznává, moc nezabývali. Byli jsme mladí, bylo nám šestnáct - v tu dobu jsem vlastně brala poměrně v klidu, že se prostě musíme "schovávat". Bylo to vlastně takové dobrodružství, nebrala jsem to tak vážně a netrápila jsem se tím. Takže jsme vlastně náš vztah ze začátku najevo nedávali, jen jsem se občas někde objevovala. Asi po třech čtyřech letech už mě jeho rodina začínala brát vážně a přestože ze začátku si rozhodně ke svému synovi Češku nepředstavovali, mě začali poznávat. Jasně, nebylo to ze začátku jednoduché, ale dali jsme rodině dostatek času. Po pěti letech vztahu mě mamka od přítele podle mě začala mít i opravdu ráda, jela jsem s nimi do Vietnamu... No, a když už jsem měla na své straně maminku, byl to jen krůček k tomu mít na své straně i okolí. Mamka od přítele mě začala dost "propagovat", začala mě brát na všechny vietnamské akce, kde jsem pomáhala - a Vietnamci v okolí mě tak dostali příležitost poznat. Spousta z nich mě zná jménem, všichni mě zdraví a pořád se ptají, kdy bude svatba, jak mi to jde ve škole, jak se mám a tak. Nemyslím si tedy, že se mamince přítele někdo posmívá, že jejich syn má Češku. Protože mě znají. A maminka má taky docela dobrý argument - její syn má možná Češku, ale ta Češka se angažuje ve vietnamských záležitostech víc, než mnoho Vietnamek v jejím věku. A především často mnohem více, než dcery a synové těch, kteří by se chtěli posmívat. Ono se blbě posmívá někomu, že její snacha je Češka, když ta snacha chodí na akce v áo dài, chová se slušně, na všech akcích pomáhá a učí se vietnamsky, zatímco jejich dcery by si áo dài neoblékly, do nějakých vietnamských akcí se neangažují a o vietnamštinu moc zájem nemají - přestože jsou Vietnamky. Asi bych to řekla tak, že jsem posměváčkům vypálila rybník :-D. No a lidé, kteří mají děti, které se ve vietnamských záležitostech angažují, které o vietnamství mají zájem a které jsou hodné a slušné, tak pak jsou většinou hodní a slušní i ti rodiče, takže nemají potřebu se posmívat. Jakože jasně, určitě jsou lidé, kteří jsou proti mému vztahu, nicméně si myslím, že by to mamince přítele nikdo do očí neřekl, protože nic jiného, než to, že jsem Češka, v rukou nemají. A vědí, že maminka přítele za mnou stojí:) (a asi se jí i bojí:-D).

View more

Většinou ze sebe dělám blbce tím, že si nepamatuju jména a obličeje - a taky blbě vidím, takže se mi stává, že třeba nepozdravím nějakého spolužáka (a vypadám jako ignorant) a nebo naopak někoho pozdravím i dvakrát (protože si nevšimnu, že už jsem s tím spolužákem nějakou hodinu měla a už jsme se zdravili). Nemůžu si pomoct, já si ty kluky kolem prostě vůbec nepamatuju :-D. Až na pár světlých výjimek, se kterými mám víc předmětů, mi připadají všichni stejní. Zato oni si mě pamatují všichni, všichni mě zdraví - a já často vůbec netuším, kdo ten, co mě zrovna pozdravil, je - mám pocit, že ho vidím poprvé v životě :-D. No jo no, to je tak, když já mám dvě stě stě spolužáků a oni mají asi tři spolužačky, že. Jop, v tomhle směru ze sebe dělám blbce často - a často vypadám jako nafoukanec a ignorant, ale fakt to tak nemyslím a nedělám to schválně.

View more

Ahoj, já upřímně tištěné publikace v tomto odvětví moc neuznávám... Ne proto, že by byly napsány špatně, ale proto, že čtením knihy se člověk tyhle věci fakt nějak zásadně nenaučí. Přijde mi to jako zbytečná investice, na internetu jsou k těmto věcem materiálů mraky a zadarmo. A navíc to na internetu můžeš probírat s lidmi, kteří s tím už mají zkušenost. Když se totiž pustíš do HTML5 a CSS3, velmi brzo narazíš na problém, který v knižce stejně popsaný nebude. Zatímco na internetu bude milion diskuzí právě o tomto problému. Podle mě jsou to trošku vyhozené peníze. Pokud chceš mít tištěnou publikaci, to si ji raději pujč v knihovně. V knížce si přečteš základy, ale pak ji stejně podle mě přestaneš používat - ono totiž v knížce nefunguje takové to rychlé "CTRL+C a CRTL+V" a taky tam nejde tak rychle vyhledávat. A když budeš s HTML a CSS začínat, tak podle mě budeš něco vyhledávat prakticky pořád.

---

Pokud jsi úplný začátečník a chceš se něco naučit, nelepší způsob je, podle mě, mít vizi, co chceš vytvořit a prostě to začít slepovat dohromady. Například jako začátečník by sis třeba mohl/a říct, že chceš mít nějaké hezké stránky a zobrazit si svůj školní rozvrh. Později se k rozvrhu třeba přidá úkolníček. K úkolníčku kalendář a poznámky. Pak k tomu přidáš třeba nějakou hezkou animaci, transformaci,... Já třeba takhle měla vizi, že si udělám svoji knihu receptů. První to vypadalo všelijak, pak jsem tomu dodala design a nakonec to i vydávalo zvuk šustění papíru, když jsem v mé internetové knížce otáčela stránky. Když si vymyslíš takový svůj vlastní "malý projekt", naučíš se na tom úplně nejvíc.

---

Prostě začni. Na internetu je milion materiálů. V češtině je nejznámnější a nejkvalitnější asi https://www.jakpsatweb.cz/. Já doporučuju v angličtině http://www.w3schools.com/. Na obou těchto místech najdeš jak jednoduché, tak složité příklady, máš tam i kurzy typu "udělej si svou první stránku". Na http://www.w3schools.com/ si to dokonce můžeš jen tak zkusit, aniž bys musel/a něco vytvářet, zakládat, atd. Tahle interaktivní podoba, kde něco napíšeš a ono ti to hned napíše, co tam máš dobře a co blbě, je podle mě tisíckrát lepší, než tištěná kniha.

View more

Sto tisíc v dnešní době? To má k dispozici spousta lidí, kteří trochu vydělávají, moc neutrácejí a šetří. Já osobně zastávám názor, že minimálně těch 100 000Kč chci mít vždycky na účtě jako pevnou rezervu, kdyby se něco podělalo, nikdy jsem nechtěla žít z "ruky do huby", nedokážu si představit život bez šetření. Kdyby mi tedy teď někdo dal 100 000Kč, připojila bych je ke svým penězům na spoření. A pravděpodobně bych je využila při rekonstrukci bytu, kterou s přítelem plánujeme na příští léto/podzim.

---

Ale kdybych teď dostala třeba 10 000 000 Kč, investovala bych je stavby baráku, koupě lepšího auta (nebo raději rovnou dvou) a cestování. Plus samozřejmě bych si něco šetřila "na horší časy". No, když o tom tak přemýšlím, nejlepší by bylo, kdyby mi někdo dal rovnou 100 000 000 Kč. To bych, když bych zajistila svoji rodinu asi až tak do třetí generace, do toho všeho možná založila i nějakou dobrovolnickou organizaci, která by pomáhala potřebným.

---

Hmm, teď jen najít někoho, kdo mi těch sto miliónů daruje.

View more

Na základce všech devět tříd samé jedničky, na gymplu pak jedničky a dvojky, kromě posledního ročníku posledního pololetí vždy vyznamenání. Poslední pololetí ve ctvrtaku jsem měla trojku z angličtiny, která byla ale víceméně domluvou, měli jsme super učitele. Já jsem dlouho chyběla, měla jsem zápal plic, v anglictine jsem neměla snad žádnou známku, navíc jsem ani neměla energii se jí učit, když jsem maturovala z ruštiny. V hodinách angličtiny jsem tedy skoro nebyla a když už jsem tam byla, tak mi učitel řekl, ať se učím, co potřebuju, takže jsem se učila ruštinu :-D.

---

A ono je vlastně stejně jedno, jaké jsem měla známky na vysvědčení, nikoho to stejne nikdy nebude zajimat, mám to jen na chlubeni se a pozdeji to budu mít tak možná k vydírání vlastních dětí, aby se ve škole snazily, jinak nevím, na co je mi to vlastně dobre :-D

View more