Ve své vlastní podstatě jsme jen kosti, maso, krev, voda, vnitřnosti. Tak proč ze sebe děláme, že jsme něco víc než zvířata? Jsme přeci v podstatě uplně stejní. Kosti, maso, krev, voda, vnitřnosti. Nic víc. Podstata je stejná, tak proč?
Samozřejmě, že jsme něco víc, než zvířata. Rozhlídněte se. Když tohle čtete, sedíte u počítače, nebo máte v ruce telefon. Minimálně jednou jste se zeptali, co je smyslem života a kde jsme se tu vzali. Zvířata tohle nedělaj. Neptaj se, co, proč a jak. Maj to o hodně jednodušší, než my. Narodit se, žít, rozmnožit se, umřít. Vlastně jediný, co je pohání, jsou smysly. Nic víc. Nepotřebujou myslet na nic víc, než na přežívání. Tiše jim to závidim.
Jistě víš, že se říká „Žij přítomností a na minulost se neohlížej.“ Jak to máš ty? Čeho nejvíc ve své minulosti lituješ? Dožene tě někdy tvá minulost nebo jsi opravdu člověk žijící přítomností?
Čas od času se do minulosti (ač na ni hrdá nejsem) podívat musím, nechci přece udělat stejný píčoviny, jako předtím, ne? Chovala jsem se jak píča, kdybych potkala sama sebe dva roky zpátky, bez rozmyšlení bych se označila za lidský smetí. Ale nemůžu říct, že bych "litovala", spíš se za to fakt hodně nemam ráda a stydím se. Minulost mě dohání skoro pořád, a přítomnost? Ta pro mě víceméně neexistuje, jsou to sračky, takže radši utíkám do světa knížek a hudby, tam je mi fajn.
Když jsem 3. odlítala z Prahy, na kontrole příručních zavazadel jsem uviděla kámoše, kterej se na mě asi pět minut strašně hezky smál, že jsem celý odpoledne v letadle neotravovala tu paní, co seděla ob jednu sedačku, nekopala do sedadel přede mnou a dokonce jsem celkem mile konverzovala s mamkou, takže jo, úsměv dokáže fakt, fakt hodně. Nevím, jak na ostatní lidi působí můj úsměv, já myslím, že je až moc ironickej a strašně protivnej.:D Záleží dost na pocitech, které chováme k člověku, který se na nás usmívá, pochybuju, že kdyby se na mě tenkrát (lol, to zní jako kdyby se to stalo před dvěma lety, ne před dvěma týdny) zasmál někdo jinej, ten pán přede mnou měl "příjemný a ničím nerušený" let.:D
Zrovna jsem si z Řecka přivezla tričko s Arctic Monkeys a Messiho dres. Nejsem vůbec na suvenýry. Na Zakynthosu speciálně je to samá želva, pár ručníků s Brazilskou vlajkou (och, jak řecké) a tři barevný variace jednoho trička "I LOVE ZANTE", takže si kupuju spíš věci, které by mě v Česku stály o stovku víc. Klidně bych se bez suvenýrů obešla, zvlášť tenhle rok, kdy jsem byla už po čtvrté na tom samém místě. Když to tričko bylo tak lákavý!
Nejdřív mě napadlo "cože? proč bych měla chtít lízt do studny?" a pak jsem si to přečetla znova, no nic no. Takhle, když předem vím, že ta voda je studená, skočím tam po hlavě, no stress. Jinak teplotu vody vždycky zkouším nohou, pokud zjistím až sama, že je studená, tak to ní jednoduše nevlezu. Já ani nevím, proč mi ta hlava takhle funguje.:D
Jak vzniklo tvé jméno na asku? (Tuto otázku píšu všem a nerozlišuju, kdo má obyčejné jméno, takže pokud se prostě jmenujete klasicky :D Tak neodpovídejte)
Tohle píšeš člověku, kterej musel na koncertě opakovat písničky, aby si to mohl každej nahrát a kterej rozbrečel svojí učitelku zpěvu, ale fajn. Nechci se tim vytahovat, ale když zpívám skoro šest let, tak mi to přijde celkem trapně zoufalý.
Teď momentálně mě nenapadá nic jinýho, než moje písničky, když mi byly tři roky. Jo,skládala jsem super písničky. Třeba "když jsem byla malá ruce jsem si myla ve špinavé vodě", nebo "nos mi zachvátil tvůj puch a to co mám v očích si mi vylilo do žaludku". Taky jsme s bráchou na hudebce (bylo mi sedm!!!) skládali písničky na "super star" typu "malý šneček tygrovaný má prdelku zlatavou", já vim, nic extra, ale měla jsem super dětství co mi můžou dnešní děti celkem slušně závidět. A tu super star jsme vždycky vyhráli.