terezija.

(pokračování na tuhle odpověď http://ask.fm/TerinkaCervena/answer/128872246021)

---

Vzpomínám si na jeden večer na intru, o kterém si s Kubou dodnes občas povídáme... Jak mě provokoval, lechtal a zlobil jen proto, aby mi mohl být blíž, jak si přál mě obejmout, políbit... Je zajímavé slyšet, jak to vnímal on... Představte si, že s někým něco zažíváte, ale nevíte, na čem jste, přemýšlíte o tom, máte pocit, že to nikdy nezjistíte... Můžete jen spekulovat o tom, co ten druhý cítí a vždy vaše spekulace budou spíše ovlivněny tím, co cítíte vy a nebude to objektivní... Proto je tak osvobozující si o tom popovídat. A tak jsem šťastná, když to probíráme, vzpomínáme a říkáme si, jaké byli naše myšlenky a pocity. Dnes už vím, že jsme chtěli totéž. 💕

---

První společný týden na intru jsme se teda oťukávali, jakoby to všechno bylo poprvé. Pak přišel víkend... Psali jsme si a já byla rozhodnutá, že udělám první krok k tomu, abychom byli zase spolu. Napsala jsem mu, že si s ním v neděli na intru potřebuju promluvit. Víkend rychle utekl a byla tu neděle. Věřte mi, že jsem v té době jsem absolutně netušila, jestli mě taky miluje, nevěděla jsem, jak zareaguje, jestli to bude opětovat a nebo mě pošle někam. Byla to all in sázka. Ale stála za to. Na intr jsem přijela dřív a byla jsem v druhém patře u sebe v pokoji. Měla jsem dveře dokořán a nervózně tam pobíhala, od postele ke dveřím a pořád dokola. Najednou jsem ho uslyšela. Přijel. Byl dole a šel do svého pokoje. Bez přemejšlení jsem seběhla po schodech a najednou jsem stála před dveřma jeho pokoje. Teď už nešlo couvnout, mělo se to stát. Vběhla jsem dovnitř, obejmula ho a řekla "Miluju tě". Najednou jsem cítila takový ty horký polibky na krku, nikdy nezapomenu ten pocit. Pořád jsem ho ještě pevně objímala, chtěla jsem, aby to neskončilo. Pak jsme si sedli na postel a začali se líbat. Přišlo mi to neuvěřitelné, po osmi měsících, kdy jsem si to tisíckrát přála a tisíckrát si říkala, že se to už nestane, jsem ho měla u sebe. Měla jsem v náručí celej svuj svět. Splnilo se mi přání, splnil se mi můj sen. Nejkrásnější chvíle v mém životě, spolu s narozením naší krásné dcery. Teď mám dvě životní lásky a jsem nejšťastnější a to i přesto, že každý den nebývá růžový. Jsem šťastná za to, co jsme spolu už prožili a za to, že né vždy to bylo jednouchý, protože teď už vím, že jsme tým a že mám někoho, kdo při mě bude stát celý život. DĚKUJU. Nevím komu, nevím čemu, ale děkuju. Děkuju za to, co mám. 💕

---

Vím, je to dlouhé, ale psali jste si o to. Děkuji za pozornost. :)

View more

(pokračování na tuhle odpověď (http://ask.fm/TerinkaCervena/answer/128872475653 )

---

Oproti tomu všemu, co už máme za sebou, mi to teď přijde, jako směšně krátká doba, ale tehdy jsem to hrozně prožívala. Ještě pár měsíců jsem byla v depresi a pak jsem tak nějak pozvolna začala chodit s někým jiným. A tak začalo období poznávání jiných kluků, období napravování toho, co jsem s Kubou udělala špatně. Naučila jsem se nestydět se, naučila jsem se ukázat, kdo doopravdy jsem a nebát se. Naučila jsem se dát ze sebe vše, co mám. Dnes už vím, že i tohle byl osud a že nám to muselo nejdřív nedopadnout, abychom teď mohli být spolu, protože bez věcí, co se mezitím staly, bych teď nebyla tím, kým jsem.

---

Prvák byl takovej hektickej. Na jeho konci jsem si zrovna užívala poslední vztah, co jsem měla s jiným klukem, než je ten MŮJ. Ten se nějak beze slova vytratil do ztracena a do dalšího roku jsem šla už s čistým štítem. Pro ty, co to neví, byla jsem na intru, protože bydlím od školy daleko......A tenhle školní rok tam nastoupil i Kuba, přestože on to má kousíček. V té době jsem s Kubou byla naprosto v pohodě. Tím, že jsem šla dál a chodila s jinými se u mě pročistil vzduch a už jsem to všecko viděla jinak, mohla jsem se s ním normálně bavit. Jeden večer hrál na klavír. Já jsem do té doby vůbec nevěděla, že na něco hraje - tady je vidět, jak na prd to mezi náma dřív bylo, když jsem nevěděla o něčem, co dělá celej život a co je jeho součástí. Důležitý ale je, že slyšet ho byl pro mě ten zlomovej moment. V tu chvíli jsem si uvědomila, že toho kluka prostě MILUJU. Poslouchala jsem, jak hraje a věděla jsem, že tohle prostě nemůže bejt naposled, co ho slyším a že bych tohle chtěla prožít třeba i za padesát let. Hlavou mi proběhlo...Tohle je prostě v prdeli. Já se toho nikdy nezbavím. Jak to dělá? Stačí mi s nim strávit pár momentů a jsem zase zpátky v tom, čeho jsem se zbavovala několik měsíců. Všechno je na novo a ještě silnější. PROČ? Dnes už vím, co je to OSUD.

---

ZASE jsem to napsala tomu našemu společnému kamarádovi, možná jsem už i tajně doufala, že se bude historie opakovat, že to Kubovi zase pošle a zbaví mě toho břemena... Nebo mi to rozmluví? Nebo mě povzbudí? ... Hlavně jsem se potřebovala vykecat. Připadala jsem si, jako v začarovaném kruhu, neměla jsem žádnou jistotu, jestli to ON cítí stejně a hlavně jsem si ani neuměla představit, že by vůbec mohl. Takovej magor můžu bejt jenom já? A nebo ne? :) ...
Každopádně jinak bylo všechno fajn, díky intru jsme si byli blízko, vzpomínky na ty chvíle mě hřejou stále. ♡
(pokračování v další odpovědi)

View more

(pokračování téhle odpovědi http://ask.fm/TerinkaCervena/answer/128023194373 )

---

Pak jsem jednu noc měla sen... Zdálo se mi, jak mě hladí, drží za ruku, objímá... Bylo to tak živý. Znáte to, když se vzbudíte a ještě si na pár vteřin myslíte, že se to všechno fakt stalo a až pak si uvědomíte, že to byl JEN sen... Přesně takové bylo moje probuzení, byl to návrat do reality. V tu chvíli jsem si uvědomila to, k čemu jsem byla celou dobu slepá. To, jak hrozně někdy potřebuju pohlazení, to, jak jsem pořád v depresi a to jediný, co mě drží nad vodou je lidská blízkost a hlavně to, jak je krásný, když mě má někdo rád. Moc jsem tenhle pocit nezažívala, protože jsem si v dětství prošla šikanou a znala jsem víc než vřelost spíš nenávist, ponížení a bezmoc. A celkově to u mě nikdy nebyla žádná hitparáda.

---

Každej další den od tý noci jsem ho měla v hlavě, nemohla jsem se soustředit na nic jinýho a hlavně ... každej den jsem ho potkávala ve třídě a nevěděla, co si o mně myslí, jestli mi má za zlé, jak to skončilo a nebo mu to je a vždycky bylo jedno. Nepromluvili jsme spolu od chvíle, co jsme se rozešli ani jediné slovo, ale mě se v hlavě odehrávalo takových slov, že bych skoro mohla napsat knížku. Pak jsem jednou byla za školou a potkala jsem se s jedním klukem z intru, takže jsme zůstali venku spolu aaaa... a pak jsme potkali dalšího záškoláka (Kubu:D). Měl namířeno na autobus, že někam pojede, můj společník mu to ale rozmluvil a on tam chvíli zůstal s náma. Ten den jsem zjistila, ano, je na mě naštvanej. Vlastně dodnes jsem se asi nezeptala, jestli skutečně byl, ale připadalo mi to tak. Pak odjel a já jsem se v tu chvíli rozbrečela. To bylo mimochodem poprvé, co mě ten zmiňovaný záškolácký společník kvůli Kubovi utěšoval, ale... né naposled. :) K tomu se ještě dostaneme.

---

Trápila jsem se a rozhodla jsem se svěřit to našemu společnýmu kamarádovi, měla jsem splín a prostě mu to napsala, on to samozřejmě při první příležitosti Kubovi přeposlal,což jsem já nevěděla. Rozhodla jsem si to, co ke Kubovi cítím napsat na papír, odchytnout si ho a prostě mu to dát. To jsem také hned následující den udělala - nevěděla jsem ale, že to, co mám na papíře, nevidí poprvé. :) Vzal si ten papír do ruky, četl tak pět vteřin a políbil mě. Byl to jeden z mnoha krásných pocitů, co jsem s ním až do dnešního dne prožila. :) Zkusili jsme to podruhé, ale tohle mělo ještě kratšího trvání, než "první pokus" a tentokrát nechal on mě. Byl to podobný propadák, jako poprvé - pořád jsem se nedokázala pořádně uvolnit a jít do toho vztahu na stoprocent. Byla jsem šíleně stydlivá, moc jsem nemluvila, nic jsme spolu nepodnikali, žádné společné zážitky, nespali jsme spolu, prostě NIC. Když se se mnou rozešel, tak jsem se ten večer úplně sesypala a to bylo podruhé, co mě "záškolácký společník" (:D) utěšoval. A tentokrát to byla určitě velká makačka. Takhle jsem brečela až do rána, a další den zase a zase a zase.

---

(pokračování v další odpovědi)

View more

Tuhle otázku tady mám už tak měsíc a do teď jsem se k tomu nedostala, protože vůbec nevím, kde začít. Vidím to tak, že začnu ještě "dříve, než na začátku". :) Bylo mi patnáct a z deváté třídy jsem odcházela s tím, že jsem nutně potřebovala spálit mosty, byl tu někdo, koho jsem pořád milovala, ale prostě už nešlo plácat se v tom dál, zkoušeli jsme to tolikrát a výsledek pokaždé stejný. Nemohlo to pokračovat. Naštěstí jsem šla na školu daleko od toho všeho - nebyl to úmysl, neměla jsem tam původně vůbec jít - dnes už vím, že to byl osud. Když jsem poprvé vstoupila do svojí nové třídy, byla tam hromada lidí, většina tam měla rodiče a nebylo si kam sednout. Zůstala jsem stát u dveří a přes všechny ty lidi kolem mě moje oči jen tak bez povšimnutí propluly a zastavili se úplně na konci třídy v poslední lavici... na klukovi v modré košili. I teď po těch pár letech mám před očima jeho úsměv a ty modrý oči, který mě dostaly. Navždycky. V hlavě mi proběhl obraz nás dvou, minulost, přítomnost, budoucnost, jako by to všechno patřilo jenom nám - bylo to, jako bych už v ten moment věděla, že prostě budeme spolu a přes to nejede vlak. Řekla jsem mamce, "ať se podívá na toho pěknýho kluka v modrý košili".

---

Hned první týden školy jsem si s pár spolužákama volala na skypu a pořád jsem tak tak nějak nenápadně předhazovala, jak moc miluju kluky s modrýma očima...a že i ve třídě takoví jsou...a tak jsem naznačovala a naznačovala, řekla jsem nakonec i jméno a doufala jsem, že se to k němu donese a zbytek už se dodělá za mně.
O měsíc později jsme se dali dohromady. Nemělo to ale dlouhého trvání. Problém byl ve mně, stále jsem ještě v sobě neměla vyřešenou minulost, pořád se mi do života pletlo to, co jsem chtěla nechat za sebou a upřímně, pořád jsem nevěděla, kam dál - jestli dopředu a nebo se třeba ještě vrátit. Dnes už vím, že by to byl krok zpátky. A že se to nemělo stát. Každopádně nebyla jsem připravená na vztah, který by mohl fungovat, nebyla jsem připravená vzít za to tu zodpovědnost. Kubu jsem chtěla a to hrozně moc vlastně od úplného začátku, ale měla jsem tendence od toho utíkat, chránit se, byl tam strach. A tak jsem utekla. Totálně jsem zblbla a na chvíli necítila nic a tak jsem to také bez jakýchkoli citů ukončila. Všechno bylo v pohodě..., týden, dva, tři...

---

(pokračování v další odpovědi)

View more

Napsala jsem; Nebuď stejný, jako svět a svět bude chtít být, jako ty. Jednou . . .
Víte, ono to nebude hned.

---

Každý z nás se rodí, jako naprostý originál, kdybychom byli vyjádření třeba číselným kódem, nikdy by se nenašel někdo s totožnými čísly, kdybychom byli barva, nikdy se nenajde stejný odstín......... A v tom je ta krása světa, života, vesmíru, ČLOVĚKA. V tom je smysl žití - objevovat ty odlišné odstíny a jejich půvab, respektovat ty odstíny, které se nám nelíbí a příjmat všechny, bez vyjímky. Bohužel, takhle to na světě ale nefunguje. Ti "mocnější" si vyberou barvu, která hraje do karet jim a společnost nás tlačí do toho, abychom se jí co nejvíce přiblížili. Jinak jsme odepsaný. Nuly. Divný. Nezapadáme. Většina se přizpůsobí a my, co takhle žít nechceme, máme čím dál větší problém najít někoho......... ryzího.
Lidé si myslí, že když se přizpůsobí, tak budou lepším, oblíbenějším a společností přijímanějším člověkem, skutečnost je ale jiná, zapadnou v davu, zabije to jejich jiskru a jedinečnost. Nakonec vyhraje ten, kdo nepodlehne.
Jednou . . .

---

... a proto #buďsámsebou.

View more